Tento rozhovor vyšel 14.8.2021 v online verzi Pražského deníku a najdete ho ZDE.
Těhotenství je období plné emocí spojených nejen s radostí z očekávaného potomka, ale i s obavami z nové situace. S tím, jak je zvládat, pomáhá ženám certifikovaná dula Lucie Jeřábková, která doprovází ženy k porodům a pomáhá jim i v šestinedělí. Od poloviny prosince je součástí projektu Duly na Bulovce, díky kterému jsou nyní duly součástí porodnickému týmu. Na rozdíl od porodní asistentky nejsou zdravotnice, pečují však o psychickou pohodu svých klientek, která při porodu sehrává jednu z klíčových rolí.
Co je náplní vaší práce?
Podpora nejen ženy, ale i celé rodiny v průběhu těhotenství i během porodního procesu. Doprovázím ženy k porodu, kde podporuji nejen rodičku, ale i jejího partnera. Poskytuji také péči během šestinedělí, což zahrnuje i laktační poradenství. Právě šestinedělí je takové křehké období sžívání se s novou rolí a novým děťátkem. Důležitá je kontinuální pomoc v průběhu celého období tak, jak ji žena a rodina potřebuje.
Co je při práci duly nejdůležitější? Musíte mít nějaké predispozice?
Dula bývá většinou sama matkou. I když je i pár výjimek, empatických žen, které matky nejsou. Měla by mít takovou mateřskou energii, pečující, láskyplná, neposuzující, dodávající podporu, klid a jistotu. Musí umět naslouchat, aby se mohla zaměřit na to, co je pro kterou ženu důležité.
Jak jste se dostala k tomuto povolání?
K téhle profesi mě přivedly moje vlastní porody, během kterých jsem si uvědomila sílu podpory doprovázející osoby, která může průběh značně ovlivnit pozitivním směrem. Díky vlastním zkušenostem mě začalo téma těhotenství, porodů a šestinedělí zajímat. Takže moje vlastní děti mě přivedly na dráhu duly, byť jsem poměrně dlouho čekala na to, než jsem se mohla stát profesionálkou. Sama mám čtyři děti a téměř deset let jsem se věnovala rodině, takže až ve chvíli, kdy čtvrté dítě odrostlo, jsem se dulení mohla věnovat naplno.
Využívala jste sama tyto služby?
Využívala jsem podporu komunitní porodní asistentky, která mě provázela celým obdobím a u dvou porodů jsem měla i další ženskou oporu.
Jaký je v těchto dvou profesích rozdíl?
Porodní asistentka je zdravotnice. Je to člověk, který zodpovídá za zdraví ženy a dítěte. Dula je nezdravotnická pomáhající profese, pečuje o psychickou pohodu během těhotenství, porodu a šestinedělí, nemá na starosti zdravotní stránku.
V čem je důležitá mentální podpora?
Pokud porod vnímáme jako přirozený proces, tak je právě hodně o psychice, o uvolnění, pocitu důvěry a bezpečí, které žena potřebuje k tomu, aby vše proběhlo dobře. Podpora je důležitá nejen u porodů, ale i v průběhu těhotenství a šestinedělí, kdy se žena stává matkou, to je úplně nová situace. Z velké části je to o psychice té ženy – v jaké dokáže být pohodě, v jakém je prostředí, jestli má u sebe někoho, komu důvěřuje a díky komu se dokáže uvolnit a odevzdat se procesu.
Dokáže pak psychika ovlivnit i zdravotní stránku samotného porodu?
Svým způsobem ano, protože může do velké míry ovlivnit, jestli porod bude probíhat normálně a přirozeně, nebo jestli bude potřeba lékařských zásahů. Tam je pak samozřejmě riziko případného problému či komplikací větší, takže na začátku je dobré se zaměřit na psychiku ženy a celkově dobré naladění na celé období.
Jak se u nás nahlíží na mentální zdraví žen? Je přehlíženo, nebo je na něj kladen větší důraz?
Už se víc pracuje s psychikou, její důležitost se dostává čím dál víc do povědomí. Již existují organizace, které se zaměřují vyloženě na psychické zdraví žen po porodu, v šestinedělí a v průběhu mateřství. Je to téma, o kterém se začíná mluvit, jsme za to nesmírně rády. Nebylo to tak vždycky. Dříve bylo nejdůležitější, že je zdravé dítě, ale přehlížel se fakt, že u porodu byla mnohdy zraněná duše matky. Tohle se mění, nejde to rychle, ale dělají se kroky vpřed.
Jak konkrétně probíhá podpora v šestinedělí? Potřebují ženy i praktické rady?
V dnešní době často žijeme odděleně od zbytku naší rodiny a komunity a moc se nesetkáváme s malými miminky. Dřív to bylo jiné – když rodiny žily více pospolu, holčičky pečovaly o malé děti a byly s nimi více v kontaktu. Dnes jsme v jiné situaci. Spousta žen až do svého porodu novorozeně v rukou neměla, nikdy ho nekoupala, nepřebalovala, neví jak na to. Někdo je více intuitivní, pro někoho je to nová zkušenost, které se trochu obává. Moje úloha je ujistit ženu, že ona je právě tou, která se nejlépe dokáže postarat o své miminko. Ona je k tomu nejvíce kompetentní, byť je to nová zkušenost, kterou se teprve učí. Během šestinedělí je například důležitá i pomoc s kojením, které není samozřejmost. Je to něco, co se děťátko a žena sama učí a ne vždy je to jednoduché.
Zapojujete i tatínky?
Je důležité pracovat s celou rodinou. Řekla bych, že doprovázím hlavně ženy a jejich partnery. Přeji si, aby si i tatínkové porod prožili co nejlépe, aby přivítali své miminko, aby to byl jejich společný zážitek. Během porodu pečuji o oba. Ze své zkušenosti vím, že i pro muže je velká pomoc, když se cítí dobře a když ví, co se děje. V rámci předporodní přípravy si povídáme o tom, co se u porodu může odehrávat. Muž tam poté jde s větší jistotou a podle zpětných vazeb je ten zážitek velmi silný a krásný.
Je možné se na porod plně připravit?
Porod je zkušenost, která je nepředatelná. Můžeme se na něj co nejlépe naladit, zpracovat případné obavy s ním spojené, na základě informací si vybrat vhodného poskytovatele služeb – v případě České republiky je to porodnice, protože nic jiného oficiálně nelze. Můžeme se na porod připravit, ale je to proces, o kterém nevíme, kdy začne, jaký bude mít průběh, ani jak skončí. Já vždycky říkám, že to není jen o jednom člověku, ale o dvou lidech, kteří jsou do dění zapojeni. Porod je záležitost ženy, ale i jejího dítěte. A někdy to miminko potřebuje jinak, než bylo třeba původní přání, ale i to je třeba respektovat.
Často se stává, že si ženy představují porod určitým způsobem, a pak mají špatné pocity z toho, když se jejich představa nenaplní.
V tom vidím problém dnešní doby mnoha informací. Na internetu si můžeme zjistit neuvěřitelnou spoustu často i protichůdných informací. Pokud se žena naladí na to, že její porod bude vypadat jediným možným způsobem, tak skutečně může pocítit selhání. Setkávám se s tím a myslím, že je chyba v tom očekávání, se kterým k věci přistupuje. Porod je něco, co se nedá předem odhadnout. Hlavně každá z nás to potřebuje jinak, každá z nás se bude cítit u porodu jinak. Máme představu, že nám někdo dá univerzální návod, který bude fungovat, tak to ale není. Pak můžou nastat pocity selhání a sebeobviňování, že byla moje chyba, že jsem to nedokázala.
S jakými dalšími problémy se ženy po porodu mohou potýkat?
Určitě může být problém ve chvíli, kdy porod už od začátku probíhá komplikovaně. Například když je třeba ho vyvolat. Už někde na začátku může být zklamání, protože si to budoucí matka představovala jinak. Problém nastává, když rodička neví, co se děje s jejím tělem, má pocit ztráty kontroly, cítí se nejistě, má strach a nikdo jí to nevysvětlí. Nebo když porod neskončí optimálně, dojde třeba k císařskému řezu, je potřeba medikace a lékařských zásahů. Nebo když se děťátko nenarodí v dobrém stavu a je třeba mu více pomoci. Pak může dojít k tomu, že matka po porodu upadá do deprese a je třeba s tím hodně dobře pracovat. Tam já vidím rozdíl mezi ženou, která má u porodu dulu, nebo nějakou jinou kontinuální podporu.
Nedávno jsem byla u velmi náročného porodu, který skončil akutním císařským řezem. Bylo potřeba se zaměřit podporu matky, abychom si pojmenovaly věci, které se tam děly. Abych ji opečovala a o to víc ji podpořila na začátku mateřství, které může být náročnější, třeba i co se týká kojení. Vidím zároveň, jak taková podpora může situaci zvrátit a pomoci náročný zážitek zpracovat a přijmout. Ale žena, která odchází z nemocnice, toto bohužel nedostane. Po pár dnech přichází domů a nemá si o tom s kým promluvit, protože personál, který byl u porodu, už nikdy neuvidí. Mohou přijít úzkosti a deprese. Je důležité, aby se novopečená maminka nestyděla vyhledat pomoc. Aby měla možnost si o těžkém zážitku s někým promluvit ať už s dulou, či terapeutem a zpracovat ho.
Vy jste byla u spousty porodů v porodnicích. Jaké s tím máte zkušenosti?
Situace se lepší. Sleduji vývoj posledních čtrnácti let od doby, kdy jsem byla já poprvé těhotná a zajímala jsem se o možnosti, které v té době byly. Zároveň vím od kolegyň, které doprovázejí velmi dlouho, že je vývoj pozitivní. Avšak jsou obrovské rozdíly mezi regiony naší země, i mezi porodnicemi v jednotlivých městech, takže je potřeba se informovat a vědět, co si přejeme a informovat se, zda daná porodnice naše přání podpoří. Zlepšuje se to velmi, ale stále je na čem pracovat.
Jak vás personál přijímá?
I tady jsou velké rozdíly mezi zdravotnickými zařízeními. Jsou porodnice, kde duly vítají, mají s nimi dlouholeté zkušenosti a personál je skutečně vnímá jako součást týmu. A jsou porodnice, kde se na dulu dívají skrz prsty, jako na vetřelce. Aktuálně od poloviny prosince jsem součástí projektu Duly na Bulovce, který vznikl původně kvůli covidové situaci, kdy jsme chtěly pomoci vytíženému personálu. Vidím tak změny v přímém přenosu z porodnice, kde duly sice i dříve doprovázely, ale nebyly moc vítány. V rámci této spolupráce vidím, jak se přístup personálu mění, jsme součástí týmu a vidí v nás přínos. O to víc nás ta práce baví. Je to ale stále křehké. I mezi dulami jsou veliké rozdíly, někdy dobře nastavenou spolupráci může pokazit i dula, která překračuje své kompetence.
Jak se vaše práce změnila během covidu?
Duly nemohly dlouhou dobu vůbec doprovázet do porodnic. Na jaře to byla velmi těžká situace. K porodům nemohli ani otcové, takže ženy zůstaly úplně opuštěny. Naštěstí se zákaz přítomnosti otců brzy zrušil, ale pro duly platil stále. Pak se na chvíli uvolnilo léto, ale na podzim se situace opakovala, takže se nám opět uzavřely dveře v jednotlivých porodnicích. Já měla právě štěstí, že se podařilo domluvit projekt Duly na Bulovce, kdy s námi nemocnice uzavřela pracovní smlouvu. S dalšími třemi kolegyněmi jsme nastoupily jako dobrovolnice a sloužily určitý počet směn s personálem. Díky tomu jsme na Bulovku měly přístup se svými klientkami i v době covidu.
Zaznamenala jste nárůst počtu domácích porodů, když nemohli k porodu ani otcové?
Sama jsem na to byla zvědavá. U žen, které již zvažovaly alternativu domácího porodu, docházelo k tomu, že raději zvolily tuto cestu, než aby šly rodit samy. Nebo zůstávaly dlouho doma a do porodnice odjížděly až na finále, na poslední chvíli jen porodit miminko. A pak hned domů, takže nešly na oddělení šestinedělí, ale odjížděly s miminkem domů do domácího prostředí, kde o ně dál pečovala komunitní porodní asistentka. Takže určitý nárůst tam byl, ale relativně malý, čekala jsem, že bude větší. Bylo to určitě i proto, že u nás domácí porody nejsou oficiálně možné, stejně tak i řekněme porodních asistentek ochotných být u porodu přes toto riziko je omezený a sehnat nějakou na poslední chvíli je těžké.
Otázky mi pokládala Barbora Šturmová (Pražský deník).
Tento rozhovor vyšel 14.8.2021 v online verzi Pražského deníku a najdete ho ZDE.
Těhotenství je období plné emocí spojených nejen s radostí z očekávaného potomka, ale i s obavami z nové situace. S tím, jak je zvládat, pomáhá ženám certifikovaná dula Lucie Jeřábková, která doprovází ženy k porodům a pomáhá jim i v šestinedělí. Od poloviny prosince je součástí projektu Duly na Bulovce, díky kterému jsou nyní duly součástí porodnickému týmu. Na rozdíl od porodní asistentky nejsou zdravotnice, pečují však o psychickou pohodu svých klientek, která při porodu sehrává jednu z klíčových rolí.
Co je náplní vaší práce?
Podpora nejen ženy, ale i celé rodiny v průběhu těhotenství i během porodního procesu. Doprovázím ženy k porodu, kde podporuji nejen rodičku, ale i jejího partnera. Poskytuji také péči během šestinedělí, což zahrnuje i laktační poradenství. Právě šestinedělí je takové křehké období sžívání se s novou rolí a novým děťátkem. Důležitá je kontinuální pomoc v průběhu celého období tak, jak ji žena a rodina potřebuje.
Co je při práci duly nejdůležitější? Musíte mít nějaké predispozice?
Dula bývá většinou sama matkou. I když je i pár výjimek, empatických žen, které matky nejsou. Měla by mít takovou mateřskou energii, pečující, láskyplná, neposuzující, dodávající podporu, klid a jistotu. Musí umět naslouchat, aby se mohla zaměřit na to, co je pro kterou ženu důležité.
Jak jste se dostala k tomuto povolání?
K téhle profesi mě přivedly moje vlastní porody, během kterých jsem si uvědomila sílu podpory doprovázející osoby, která může průběh značně ovlivnit pozitivním směrem. Díky vlastním zkušenostem mě začalo téma těhotenství, porodů a šestinedělí zajímat. Takže moje vlastní děti mě přivedly na dráhu duly, byť jsem poměrně dlouho čekala na to, než jsem se mohla stát profesionálkou. Sama mám čtyři děti a téměř deset let jsem se věnovala rodině, takže až ve chvíli, kdy čtvrté dítě odrostlo, jsem se dulení mohla věnovat naplno.
Využívala jste sama tyto služby?
Využívala jsem podporu komunitní porodní asistentky, která mě provázela celým obdobím a u dvou porodů jsem měla i další ženskou oporu.
Jaký je v těchto dvou profesích rozdíl?
Porodní asistentka je zdravotnice. Je to člověk, který zodpovídá za zdraví ženy a dítěte. Dula je nezdravotnická pomáhající profese, pečuje o psychickou pohodu během těhotenství, porodu a šestinedělí, nemá na starosti zdravotní stránku.
V čem je důležitá mentální podpora?
Pokud porod vnímáme jako přirozený proces, tak je právě hodně o psychice, o uvolnění, pocitu důvěry a bezpečí, které žena potřebuje k tomu, aby vše proběhlo dobře. Podpora je důležitá nejen u porodů, ale i v průběhu těhotenství a šestinedělí, kdy se žena stává matkou, to je úplně nová situace. Z velké části je to o psychice té ženy – v jaké dokáže být pohodě, v jakém je prostředí, jestli má u sebe někoho, komu důvěřuje a díky komu se dokáže uvolnit a odevzdat se procesu.
Dokáže pak psychika ovlivnit i zdravotní stránku samotného porodu?
Svým způsobem ano, protože může do velké míry ovlivnit, jestli porod bude probíhat normálně a přirozeně, nebo jestli bude potřeba lékařských zásahů. Tam je pak samozřejmě riziko případného problému či komplikací větší, takže na začátku je dobré se zaměřit na psychiku ženy a celkově dobré naladění na celé období.
Jak se u nás nahlíží na mentální zdraví žen? Je přehlíženo, nebo je na něj kladen větší důraz?
Už se víc pracuje s psychikou, její důležitost se dostává čím dál víc do povědomí. Již existují organizace, které se zaměřují vyloženě na psychické zdraví žen po porodu, v šestinedělí a v průběhu mateřství. Je to téma, o kterém se začíná mluvit, jsme za to nesmírně rády. Nebylo to tak vždycky. Dříve bylo nejdůležitější, že je zdravé dítě, ale přehlížel se fakt, že u porodu byla mnohdy zraněná duše matky. Tohle se mění, nejde to rychle, ale dělají se kroky vpřed.
Jak konkrétně probíhá podpora v šestinedělí? Potřebují ženy i praktické rady?
V dnešní době často žijeme odděleně od zbytku naší rodiny a komunity a moc se nesetkáváme s malými miminky. Dřív to bylo jiné – když rodiny žily více pospolu, holčičky pečovaly o malé děti a byly s nimi více v kontaktu. Dnes jsme v jiné situaci. Spousta žen až do svého porodu novorozeně v rukou neměla, nikdy ho nekoupala, nepřebalovala, neví jak na to. Někdo je více intuitivní, pro někoho je to nová zkušenost, které se trochu obává. Moje úloha je ujistit ženu, že ona je právě tou, která se nejlépe dokáže postarat o své miminko. Ona je k tomu nejvíce kompetentní, byť je to nová zkušenost, kterou se teprve učí. Během šestinedělí je například důležitá i pomoc s kojením, které není samozřejmost. Je to něco, co se děťátko a žena sama učí a ne vždy je to jednoduché.
Zapojujete i tatínky?
Je důležité pracovat s celou rodinou. Řekla bych, že doprovázím hlavně ženy a jejich partnery. Přeji si, aby si i tatínkové porod prožili co nejlépe, aby přivítali své miminko, aby to byl jejich společný zážitek. Během porodu pečuji o oba. Ze své zkušenosti vím, že i pro muže je velká pomoc, když se cítí dobře a když ví, co se děje. V rámci předporodní přípravy si povídáme o tom, co se u porodu může odehrávat. Muž tam poté jde s větší jistotou a podle zpětných vazeb je ten zážitek velmi silný a krásný.
Je možné se na porod plně připravit?
Porod je zkušenost, která je nepředatelná. Můžeme se na něj co nejlépe naladit, zpracovat případné obavy s ním spojené, na základě informací si vybrat vhodného poskytovatele služeb – v případě České republiky je to porodnice, protože nic jiného oficiálně nelze. Můžeme se na porod připravit, ale je to proces, o kterém nevíme, kdy začne, jaký bude mít průběh, ani jak skončí. Já vždycky říkám, že to není jen o jednom člověku, ale o dvou lidech, kteří jsou do dění zapojeni. Porod je záležitost ženy, ale i jejího dítěte. A někdy to miminko potřebuje jinak, než bylo třeba původní přání, ale i to je třeba respektovat.
Často se stává, že si ženy představují porod určitým způsobem, a pak mají špatné pocity z toho, když se jejich představa nenaplní.
V tom vidím problém dnešní doby mnoha informací. Na internetu si můžeme zjistit neuvěřitelnou spoustu často i protichůdných informací. Pokud se žena naladí na to, že její porod bude vypadat jediným možným způsobem, tak skutečně může pocítit selhání. Setkávám se s tím a myslím, že je chyba v tom očekávání, se kterým k věci přistupuje. Porod je něco, co se nedá předem odhadnout. Hlavně každá z nás to potřebuje jinak, každá z nás se bude cítit u porodu jinak. Máme představu, že nám někdo dá univerzální návod, který bude fungovat, tak to ale není. Pak můžou nastat pocity selhání a sebeobviňování, že byla moje chyba, že jsem to nedokázala.
S jakými dalšími problémy se ženy po porodu mohou potýkat?
Určitě může být problém ve chvíli, kdy porod už od začátku probíhá komplikovaně. Například když je třeba ho vyvolat. Už někde na začátku může být zklamání, protože si to budoucí matka představovala jinak. Problém nastává, když rodička neví, co se děje s jejím tělem, má pocit ztráty kontroly, cítí se nejistě, má strach a nikdo jí to nevysvětlí. Nebo když porod neskončí optimálně, dojde třeba k císařskému řezu, je potřeba medikace a lékařských zásahů. Nebo když se děťátko nenarodí v dobrém stavu a je třeba mu více pomoci. Pak může dojít k tomu, že matka po porodu upadá do deprese a je třeba s tím hodně dobře pracovat. Tam já vidím rozdíl mezi ženou, která má u porodu dulu, nebo nějakou jinou kontinuální podporu.
Nedávno jsem byla u velmi náročného porodu, který skončil akutním císařským řezem. Bylo potřeba se zaměřit podporu matky, abychom si pojmenovaly věci, které se tam děly. Abych ji opečovala a o to víc ji podpořila na začátku mateřství, které může být náročnější, třeba i co se týká kojení. Vidím zároveň, jak taková podpora může situaci zvrátit a pomoci náročný zážitek zpracovat a přijmout. Ale žena, která odchází z nemocnice, toto bohužel nedostane. Po pár dnech přichází domů a nemá si o tom s kým promluvit, protože personál, který byl u porodu, už nikdy neuvidí. Mohou přijít úzkosti a deprese. Je důležité, aby se novopečená maminka nestyděla vyhledat pomoc. Aby měla možnost si o těžkém zážitku s někým promluvit ať už s dulou, či terapeutem a zpracovat ho.
Vy jste byla u spousty porodů v porodnicích. Jaké s tím máte zkušenosti?
Situace se lepší. Sleduji vývoj posledních čtrnácti let od doby, kdy jsem byla já poprvé těhotná a zajímala jsem se o možnosti, které v té době byly. Zároveň vím od kolegyň, které doprovázejí velmi dlouho, že je vývoj pozitivní. Avšak jsou obrovské rozdíly mezi regiony naší země, i mezi porodnicemi v jednotlivých městech, takže je potřeba se informovat a vědět, co si přejeme a informovat se, zda daná porodnice naše přání podpoří. Zlepšuje se to velmi, ale stále je na čem pracovat.
Jak vás personál přijímá?
I tady jsou velké rozdíly mezi zdravotnickými zařízeními. Jsou porodnice, kde duly vítají, mají s nimi dlouholeté zkušenosti a personál je skutečně vnímá jako součást týmu. A jsou porodnice, kde se na dulu dívají skrz prsty, jako na vetřelce. Aktuálně od poloviny prosince jsem součástí projektu Duly na Bulovce, který vznikl původně kvůli covidové situaci, kdy jsme chtěly pomoci vytíženému personálu. Vidím tak změny v přímém přenosu z porodnice, kde duly sice i dříve doprovázely, ale nebyly moc vítány. V rámci této spolupráce vidím, jak se přístup personálu mění, jsme součástí týmu a vidí v nás přínos. O to víc nás ta práce baví. Je to ale stále křehké. I mezi dulami jsou veliké rozdíly, někdy dobře nastavenou spolupráci může pokazit i dula, která překračuje své kompetence.
Jak se vaše práce změnila během covidu?
Duly nemohly dlouhou dobu vůbec doprovázet do porodnic. Na jaře to byla velmi těžká situace. K porodům nemohli ani otcové, takže ženy zůstaly úplně opuštěny. Naštěstí se zákaz přítomnosti otců brzy zrušil, ale pro duly platil stále. Pak se na chvíli uvolnilo léto, ale na podzim se situace opakovala, takže se nám opět uzavřely dveře v jednotlivých porodnicích. Já měla právě štěstí, že se podařilo domluvit projekt Duly na Bulovce, kdy s námi nemocnice uzavřela pracovní smlouvu. S dalšími třemi kolegyněmi jsme nastoupily jako dobrovolnice a sloužily určitý počet směn s personálem. Díky tomu jsme na Bulovku měly přístup se svými klientkami i v době covidu.
Zaznamenala jste nárůst počtu domácích porodů, když nemohli k porodu ani otcové?
Sama jsem na to byla zvědavá. U žen, které již zvažovaly alternativu domácího porodu, docházelo k tomu, že raději zvolily tuto cestu, než aby šly rodit samy. Nebo zůstávaly dlouho doma a do porodnice odjížděly až na finále, na poslední chvíli jen porodit miminko. A pak hned domů, takže nešly na oddělení šestinedělí, ale odjížděly s miminkem domů do domácího prostředí, kde o ně dál pečovala komunitní porodní asistentka. Takže určitý nárůst tam byl, ale relativně malý, čekala jsem, že bude větší. Bylo to určitě i proto, že u nás domácí porody nejsou oficiálně možné, stejně tak i řekněme porodních asistentek ochotných být u porodu přes toto riziko je omezený a sehnat nějakou na poslední chvíli je těžké.
Otázky mi pokládala Barbora Šturmová (Pražský deník).